Hodiny na rohu ukazovaly šest
a v centru byl vlastně klid.
Zrovna přicházel jednou z několika cest
do města, kde už nechtěli lidi žít.

Tak přišel, aby hrál,
aby na chvíli čas stál.

Prstem pohladí díry malý píšťaly
a ta se rozezní do dáli.
Ta hudba je nádherná
a nebe do černa.

Píšťala zní a bránu nekonečnou hudba otvírá.
A tisíc hlasů s ní a celej dav se k smrti zvolna ubírá.
Šli lidi místo krys, to krysař temně, temně na píšťalu hrál,
když dílo dokončil, tak dlouho plakal, ale ještě dýl se smál.

Jak sirky lámou se stromy,
jako krabice padaj domy
a lidi jako stádo ovcí
řítěj se ze skály.

To krysař je ztrestal písní,
že žily v hnilobě a plísni,
za to že když odcházel,
že se mu vysmáli.

Jako rajská hudba ta jeho píšťala zazněla,
jako modrý plamen vnikaly její tóny do celýho těla.
V jejích srdcích a myslích se něco bortilo a lámaly se ledy
ta píseň se nesla celičkým krajem na posledy.

A tak jde krysař svou cestou dál,
jednou se zastaví, aby zas hrál.